Měli jsme s manželem štěstí, že našeho Šimona nejprve přijali v blízké školce, která je inkluzivní. Chodil tam na dopoledne. Čím však byl Šimon starší, tím bylo jasnější, že nástup do běžné základní školy možný nebude.
Obrátili jsme se tedy na speciální pedagogickou poradnu, kde nám ale pouze opakovali, že my se musíme rozhodnout, jaký typ školy chceme. Žádné jasné doporučení jsme nedostali.
Nakonec padlo rozhodnutí zkusit základní školu pro děti s poruchou učení. Filip nastoupil do přípravky, ale už v září nám učitelka řekla, že děti, jako je náš syn, do její třídy nepatří. Dohadování s vedením školy i učitelkou bylo velmi psychicky vyčerpávající. Měli jsme pocit, že nikam nepatříme, že jsme vyčleněni z kolektivu „normálních“ rodin, které mají ze zákona právo, aby jejich dítě chodilo do školy. Šimon se často ze školy vracel ve velmi špatném psychickém stavu. Po cestě domů měl záchvaty vzteku a pláče.
A tak zatímco manžel chodil do zaměstnání, já s Šimonem doma hledala speciální školu, která by se dokázala postarat o dítě s autismem. Ke svému zděšení jsem zjistila, že ani v hlavním městě není jednoduché takové zařízení najít. Volala jsem do několika škol v Praze i v blízkém okolí, ale odpověď vždy byla negativní.





Škola Diakonie V Michli byla už ani nevím kolikátá v pořadí. Byla jsem na tom v té chvíli psychicky opravdu špatně. Tím víc pro mě bylo důležité, že paní zástupkyně z Michle byla ochotná si se mnou povídat o těžkostech, které jako rodina prožíváme. Největším překvapením pro mě bylo, když mi řekla, že problémové chování spojené s autismem není překážkou přijetí. I když mi v té chvíli nic neslíbila, dala mi naději, že by se pro Šimona místo ve škole mohlo najít, což se také povedlo. Přijetí do této školy bylo pro naši rodinu, jako kdyby nám někdo hodil záchranný kruh. A i když život s autismem přináší stále nové výzvy, my máme konečně „parťáka“ a nejsme v tom sami.
maminka Šimona