Když jsem hledala školu pro našeho Mathiase, nenapadlo mě, že zrovna v Praze to bude tak náročné. Syn má dětský autismus a poruchu pozornosti s hyperaktivitou, musí brát léky, není to snadné. Do první školy nás nevzali, pak jsme nějaký čas dojížděli do školy na opačném konci Prahy, ale už od začátku tu byly velké potíže. Začalo to zkracováním doby ve škole, nakonec jsme snad každý den slýchali nějakou stížnost: třeba že Mathias křičí nebo si po sobě nechce uklízet. On sám z toho byl hodně na dně a když nám pak naše psychiatrička řekla, že pro něj musíme hledat jiné místo, probrečela jsem celé dny a nevěděla, co dál.
Když jsem se dozvěděla o škole Diakonie V Zápolí, nejdřív mi přišlo, že je to zařízení spíš pro mnohem víc nemocné děti. Ale když mi pak pan ředitel napsal, že se možná uvolní místo na pobočce ve Strašnicích, bylo to pro mě jak světlo na konci tunelu.
Mathias nastoupil a hned jel na školu v přírodě. Zapojil se do programů a aktivit, jezdí na koni, má ve škole pejska na canisterapii, těší se tam. A brzo k němu nastoupí i náš mladší syn Eliáš.
Jsem neskutečně vděčná učitelům a asistentům ve Strašnicích, s jak ohromným srdcem se starají o naše děti, a jak nám rodičům dávají naději. Ukázali mi, že můžu zase jako máma mít i čas na sebe.
Je vlastně jedno, jestli děti mají downa, autismus nebo něco jiného. Všechny si zaslouží své místo na slunci. A zaslouží si i nějaké vzdělání. Kdyby tento náš příběh pomohl, byť jedinému rodiči najít odvahu a bojovat za své dítě, bude to mít smysl.
Veronika, maminka Mathiase