Když se Ela narodila, nic nenasvědčovalo tomu, že bude něco v nepořádku. Donošené miminko, normální, vyvolávaný a rychlý porod. Ela ale velmi málo spala a jedla a zhruba ve čtyřech měsících si dětská lékařka všimla prvních náznaků: špatné fixace očima či přetrvávání jistých novorozeneckých reflexů, které měly po narození vymizet. Prohlídka v neurologické ambulanci ukázala problémy nejasného původu. Začali jsme cvičit Vojtovu metodu, jezdit na hipoterapie, ve třech letech poprvé do lázní, první kroky udělala ve čtyřech letech. Ani přes nejrůznější vyšetření jsme nezjistili původ problémů. Rozdíl mezi Elou a dětmi s normálním vývojem se však neustále zvětšoval, především v mentální rovině. V současné době je Ela ve svých deseti letech na úrovni zhruba tříletého dítěte.
Cítili jsme, že pro její vývoj je důležitý dětský kolektiv a odborné vedení, hledali jsme tedy místo ve školce a měli jsme štěstí. Nejprve jsme v pražské mateřské škole Sluníčko našli skvělé pedagogy i skvělé spolužáky, což hrálo důležitou roli i v dalším směrování: právě maminka jedné ze spolužaček nás upozornila na speciální školu Diakonie. V roce 2019 tu Ela nastoupila do prvního ročníku.

Od začátku jsme byli nadšeni, jak pedagogové ve škole k dětem přistupují, jakými nápady oplývají, co všechno pro děti vymýšlejí. Brzy jsme poznali, jak je tohle všechno důležité: nedlouho po začátku druhého pololetí udeřil covid a škola byla na tři měsíce zavřená. Ani během téhle doby nápady neustávaly, všichni dělali, co mohli. V naší třídě například zapojili do výuky i rodinné příslušníky, natáčeli tematická videa, která žákům posílali, takže jsme neztratili kontakt. My naopak posílali fotky a videa, jak plníme zadané úkoly. I když všechny tyto činnosti oceňujeme, budeme rádi, když už znovu nebudou potřeba.
Denní výuka a setkávání jsou mnohem lepší. Ela miluje své spolužáky i paní učitelky a asistentky. Vzhledem k bohaté fotodokumentaci se občas nestačím divit, co všechno vymyslí a co všechno dělají. Nemají strach vzít děti metrem na procházku Prahou, když se zrovna věnují české historii. Upečou s nimi cukroví či koláč. Během olympiády klidně postaví děti ve třídě na snowboard nebo brusle či je vezmou do tělocvičny, na nohy připnou lyžičky, na záda hodí dětskou pistoli a dají si biatlonový závod po tělocvičně. Vlastně se ani nedivím, že se s námi Ela někdy doma nudí – rozhodně nemáme tolik nápadů a nejsme tak zábavní.
Můžeme mluvit o obrovském štěstí, že je Ela tam, kde je. A věříme, že pro ni i tímhle děláme to nejlepší.
Maminka Ely